Náš srazík

Tohle povídání je určeno každému, koho to zajímá. 

Pro ty, kdož si chtějí zavzpomínat, i pro ty, kdož nám můžou tak trochu závidět.
Bylo nebylo, jednoho dne vznikl nápad uspořádat setkání sběratelů pohlednic psů a od té chvíle se tenhle nápad začal šířit, propagovat a posilovat. Snad každý člobrda, co nám byl znám, že sbírá čtyřnožce psovité, byl osloven a  více či méně přemlouván k účasti. U někoho nemělo smysl přesvědčovat: když např. jistá sběratelka hned na začátku oznámila, že má psí akci, bylo pochopitelné, že živý pes má přednost před papírovým. Také závažná situace v rodině, konkrétně nemoc, znemožnila jedné sběratelce účast, a bylo jí to skutečně líto.  I rodinná dovolená dostala přednost a nemělo smysl hlásat, že kamarádi nikoliv ve zbrani ale v pohledech jsou zajímavější než okoukaný manžel. A pak byli a jsou sběratelé flegmatici a ignoranti, co ani na adresnou zprávu neodpoví, protože na rozdíl od nás, co časem oplýváme a nevíme co s ním, oni jsou neskonale zaneprázdněni a sbírání mají asi jako nějakou povinnost do kolonky zálib. Protipólem se jevili lidi, kteří hned od počátku byli myšlenkou srazu infikováni. Něco takového tu přece asi nikdy nebylo! Je přece normální, že se scházejí lidi, co něco spojuje. Škola, vojna, práce nebo zábava. Koníček. V našem případě pejsek.
Uplynula nějaká doba, podzim přešel do zimy a zima do jara a plán se stal skutečností.
Naše setkání proběhlo 5.-  6. 5. na Ranči u bizona – na cestě mezi Brnem a Velkým Meziříčím. A protože představa, že se po delší cestě setkáme na pár hodin a pak zas pojedeme zpátky domů, byla nehezká, dojednal se tam nocleh.
A tak bylo před námi mnoho společných hodin. Sraz neměl žádný předem daný program, nějaký ten úvod, projevy a závěrečná komuniké, byla jen volná zábava od začátku do konce a snad se dá říct za všechny, že se nikdo nenudil. Ačkoliv to nebylo podmínkou účasti, většina dovezla nějaké pohlídky, takže se měnilo, prodávalo a kupovalo a i prohlíželo po celý den. Někdo vyvalil velkou krabici, někdo malou obálku, ale i ten resp. ta, co neměla sebou nic, odjížděla s novými úlovky. Některé se do toho dokonce pustily ihned po příjezdu, skoro jako by měly strach, že to jinak nestihnou  a pohlednice jim utečou. V té nedočkavosti si objednávaly jídla a mezi jednotlivými sousty se vrhaly na hromádky pohledů a náruživě hledaly nové přírůstky. Bylo to poněkud chaotické a zběsilé, že se ani nepočkalo, až budeme komplet všichni – ale s odstupem času se nad tím dá i pousmát – vždyť je to naše veliká droga! Ještě než dvě sběratelky odjely, protože prostě musely, udělali jsme si před rančem společné foto na památku. Pánové, kteří se tam vyskytují, nejsou sběratelé (tedy alespoň ne tohoto artiklu), ale dovezli nás tam a mají pro naši vášeň obrovské pochopení. Po focení jsme se opět vrátili ke stolům a pokračovali. V jídle, pití a…pohledech. A tak to šlo hodinku za hodinkou. Tu a tam si někdo odskočil projít se po okolí, někdo dokonce našlápnul i několik kilometrů, aby u stolu totálně nezdřevěněl, ale jinak jsme stále seděli v hospůdce. Počasí se nezdařilo tak, aby se dalo sedět venku, po dlouhé době, kdy bylo nádherně  a v únoru to vypadalo takřka na léto, přišel chladnější a mrholením doprovázený víkend. Zpočátku to vypadalo dramaticky i tím, že se nás muselo dovnitř vejít víc, než byla klasická kapacita, a paní z ranče prohodila i cosi o sezení na pokojích, což ale byl poněkud šílený návrh, po němž přišel nápad lepší a stůl specielně pro nás byl instalován v sousedství kulečníku a šipek. Přistavením teplometu se po zpočátku chladnějším vzduchu rozlilo kolem teplo a závěr se dal odsedět v tričkách. Nemuseli jsme se ani bát zavíračky ve 22 hodin, protože hlavní část hospody zabírala banda motorkářů, kteří nám byli jakousi zárukou, že se večerka posune. Dva lidi se na poslední chvíli ze srazu omluvili z pracovních důvodů, takže se stalo, že nepřijel jediný nominovaný muž-sběratel, který nás během večera „pozdravil“ velice originálním způsobem, neb nám objednal 2 lahve šampusu. Zhruba kolem půlnoci se asi polovina odebrala spát zatímco noční můry pokračovaly. Nálada byla skvělá a vypadalo to, jako by nebyl hlavním nápojem většiny čaj ale hodně sklenic alkoholu. Tahle pasáž se nedá popsat, ale kdo byl přítomen, ví svoje. Smíchem jsme se dusili a brečeli a heslo MÁSLO asi nikdy nezapomeneme. Po zaplacení obrovského účtu (viz sken) se další odebraly na kutě a hrstka zbylých pak absolvovala noční několikakilometrovou procházku. Spalo se pak dobře, poctivě spal i ten, kdo normálně ráno vstává s úsvitem. Dojednala se společná snídaně zvaná švédská, která sice nepatřila mezi nejsytější, ale nahlas si nikdo nestěžoval. Šli jsme si pomalu sbalit své baťůžky a pohledy a postupně se loučily a odjížděly. A jestliže jedna sběratelka napsala, že pojede příště, stane-li se to tradicí, vypadá to tak, že má šanci. Šanci máme všichni, kdo jsme tam byli, i ti, kteří to z nějakých důvodů nestihli.
Děkujeme všem za účast, děkujeme za poskytnuté fotečky a těšíme se, že se zase společně sejdeme. 

Tak a teď už fotečky :)