Já osobně jsem, se jej bohužel letos nezúčastnila, proto moc děkuji Jarmile Hrubé za fota a komentář :)
4. sraz sběratelů pohlednic psů
17. – 18. 4. 2010, Kameničky u Hlinska, penzion Sírius
Jak už je tradicí, sjeli jsme se na sraz opět v sobotu po poledni a rozcházeli se v nedělním pozdějším ránu po snídani. Opět na jiném místě, opět v trochu jiném složení. A poprvé, kdy jsme sraz neorganizovaly s Katkou – majitelkou těchto krásných stránek – ale kdy jsem ho organizovala sama. Díky předchozím zkušenostem to nebylo zásadně nic těžkého, i když ve dvou je to lepší a doufám, že v tom sama trvale nezůstanu. Nejtěžším oříškem vlastně byla volba místa resp.nalezení vhodného penzionu. I přes výzvy jsem žádný tip nedostala, tedy asi dva byly, ale ukázalo se, že nerealizovatelné, a tak jsem se uchýlila k hledání přes internet a po několika hodinách pátrání jsem nalezla, co jsem považovala za nejpříhodnější. Cenami, polohou, velikostí a mnoha dalšími drobnostmi. Jak se ukázalo, měla jsem celkem šťastnou ruku. Není však účelem této reportáže se vychvalovat. Protože i přesto se to ve dvou případech jevilo příliš vzdálené a tudíž bez účasti. Když to tak nyní počítám, vím asi o 25 sběratelkách a sběratelích pohlednic psů. 11 se jich zúčastnilo, ze zbytku jich lépe znám 10 a z nich 3 sběratelky musely krátce před odjezdem odříct z různých důvodů, byť měly zaplaceno (nemoc, hlídání psa a práce). Protože jsem celý týden před srazem tady řádila s pohledama a třídila je, neměla jsem ani čas dumat nad tím, jak to dopadne po stránce jak pohledové tak i zábavy. Ale i když právě nám z posádky vypadly dvě účastnice, nálada byla od počátku velmi dobrá až jásavá. Ona nám k tomu totiž přispěla hodně příroda a počasí, které se po chladném a zasmušilém týdnu jako mávnutím kouzelného proutku změnilo ve sluníčkově jarní, takže pro všechny byla cesta jistě taky příjemná. Zpestřením a zároveň pocitem sounáležitosti bylo už naše nabírání „náhradních pasažérek“, kdy jsme nejdříve jeli pro Marcelu a pak neplánovaně i pro Janu, která se zatoulala kolem Hlinska, vydala se opačným směrem a pak mi volala, že neví, jak dorazí. Takže jsme ji jeli zachránit před větším výšlapem. Do toho psala Marta, že dorazí trochu později, což nás rozesmálo, protože i my nabírali zpoždění. Nakonec jsme se ale všichni našli. Kazdovi ještě dojeli pro Dášu a Marielku, které také nebyly motorizované, a kolem třetí hodiny jsme byli pohromadě. V penzionu jsme měli k dispozici – podobně jako loni – celý salonek a všechny pokoje, jen o restauračku jsme se „museli“ dělit s běžnými návštěvníky, kterými byli místní štamgasti a omladina. Za penzionem bylo též venkovní posezení, kde jsme se všichni nakonec zkumulovali, protože tam bylo nejtepleji a kde jsme si užívali vzduchu a sluníčka. Tam jsme také uskutečnili společné foto za světla a včas, dokud jsme byli všichni, protože Marcela B. a paní Kazdová nemohly zůstat přes noc a odpoledne odjely. Foťáky mělo více lidí, takže když jsme požádali pana majitele (který byl současně i výčepním, číšníkem, hoteliérem a jak se později ukázalo i bavičem) o vyfocení, sešlo se na stolku minimálně 6 aparátů a on jen bral jeden za druhým a cvakal a cvakal. Pochopitelně se fotilo průběžně stále, čehož důkazem jsou snímky zde přiložené. Objednávalo se také pití a někdo oběd. A když se všichni občerstvili, přesunuli jsme se do salonku. To už jsme měli rozdělené pokoje, odložená zavazadla a krabice či krabičky s pohlednicemi v salonku. Než to vypuklo, pánové, kteří byli jako doprovod, se sebrali a vyrazili na procházku po okolí, protože bylo jasné, že opět nastane ona chvíle, hodina H, kdy pro nás přestane existovat svět okolo. Kouzelné krabičky se otevřely a nastalo vybírání a kolování. Domnívám se, že pohlednic bylo dostatečně. Nejvíc jich dovezla asi Marcela, pak Dáša, která měla dokonce pro stejné exempláře vzorníkové album, já jsem taky vezla celkem slušné množství, Marta měla klubovky včetně supernové série od Katky D. (škoda, že nepřijela, mohla se tím krásně prezentovat a povyprávět nám o focení), ovšem pohledy měli sebou skoro všichni (asi až na Helenu, která je nechala doma za dveřmi J). Ono to pochopitelně netrvalo jen hodinu, přebírání a prohlížení trvalo několik hodin. To bylo proloženo a zpestřeno aukcí! Marta usoudila, že má několik zajímavých pohlednic a že by se pro ně mohla udělat dražba. Zapůjčila se palička na maso coby dražební kladívko, ujal se ho Robert a svým naprosto laicky svérázným leč hodně komickým způsobem popisoval jednotlivé pohlednice. Něco se neprodalo, ale jinde se i přehazovalo a byla to zkrátka sranda. To už se tedy pánové vrátili a také galantně pomohli kamarádce Marcely, která pro ni přijela s prázdnou pneu. Na sedmou hodinu byla dojednána společná a jednotná večeře, při níž se bouřlivě diskutovalo. Nevím, jak u druhého stolu, ale my jsme velmi náruživě řešili problematiku vydávání pohlednic a jak vše vylepšit a také získat pro sběratelství nové (mladé) lidi, aby nezaniklo. Velice dobře mezi nás zapadla i koňařka Jitka. Zatím nepředbíhejme, uvidíme, co se podaří zrealizovat. Poté jsme se vrátili do salonku, prohlíželi si pohledy druhých a zkoušeli, hlavně tedy Milan a Robert, pouštět desky na místním gramofonu. Pak jsme se dostali k tradiční akci – ukázce pohledů na vyhlášené téma, kterým letos byl „Pes, který mě rozesmál či zlepšil náladu“. Většina „domácí úkol“ splnila a pohled či pohledy dovezla. Tradičně i Marta, která již psy nesbírá. Monika měla například staré pohlednice s úsměvnými texty zamilovaných z poloviny minulého století, netri relaxujícího psa u větráku, Jana kreslenou pohlednici-pozvánku na očkování a já ukázku toho, jak se páníčkové podobají pejskům včetně jednoho plešatého pána. V té době už z hospody zněl slušný rachot, byť byla až na druhém konci chodby, protože se tam pouštěla naplno reprodukovaná hudba a pan hostinský ji za barem doprovázel na mikrofon zpěvem. Celkem mě vyvedlo z míry, že mě při objednávce pitiva vrazil mikrofon pod nos a žádal též o zpěv. My jsme ho však pak požádali o zapůjčení kytary, odnesla se do salonku, chopil se jí Robert a začalo se zpívat. Tedy kdo chtěl a znal. Jistě nejvíc (a nejlíp) pěla čtveřice Marta-Jitka-Zuzka-Monika, kterou svým zvonivým hlasem doprovázel Milan. Pak jsme zjistili, že se v hospodě rovněž přešlo ke kytaře, že pan hostinský zároveň točí pivo i hraje za barem a hospoda pěje, a tak jsme se tam někteří přesunuli. To už bylo kolem půlnoci. Takže vzniklo kytarové duo a zpívalo se až téměř do dvou hodin. Pak jsme zaplatili a šli se uložit. Někteří už tedy uloženi byli, ale spát asi nešlo. Snídaně byla domluvena na devátou, ale scházeli jsme se již po osmé, takže jsme toho moc nenaspali. K snídani byla míchaná vajíčka, která nám byla přesně úderem deváté donesena. Pak jsem zaplatila společný účet a začali jsme se loučit a rozjíždět k domovům. Se slovy: Tak zase za rok naviděnou! Jsme zase obohaceni o pohlídky a zážitky a vzpomínky a nyní už zas čas začíná ukrajovat dny do dalšího srazu. Byla bych ráda, kdyby se opět uskutečnil. Jednou za rok máme možnost se vidět a zažít tu atmosféru, ty stolky s pohlednicemi plnými psů, které asi nikde jinde neuvidíme. A je to živý důkaz, že sběratelství nezaniklo. Tak se budu opět těšit.
Jarmila
A ještě trocha statistiky:
Celkový počet účastníků včetně koňařek a partnerů: 16
Celkový počet sběratelů psů: 11
Celkový počet nocležníků: 13
Celkový počet mužů: 4 (z toho 3 partneři)
Celkový počet sběratelů z Čech: 9
Celkový počet sběratelů z Moravy: 2
a zady zase nějaké ty srandičky :))) fakt stojí za to kouknout
Poprosila bych všechny ostatní fotografy o zaslání fotek, abych je mohla přidat. Děkuji